• řád Ptychopariida Swinnerton, 1915

• Agraulos ceticephala (Barrande, 1846)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea Lin 1990 †, čeleď: Agraulidae Raymond, 1913 †, rod: Agraulos Hawle & Corda, 1847 †, podrod: Agraulos Hawle & Corda, 1847 †, druh: Agraulos ceticephala (Barrande, 1846) †.

Rod Agraulos byl poprvé rozpoznán Barrandem (1846), který jej uvedl pod označením Arion. Protože toto rodové jméno, což Barrande netušil, již existovalo (Arion Férussac, 1819) pro rod gastropodů, zavedli Hawle & Corda, 1847 místo neplatného jména nové rodové označení Agraulos. Barrande to sice ještě úplně nevzdal, v témže roce jako Hawle & Corda jej přejmenoval na Arionides, ale sám toto označení později ani neužíval. Po pěti letech, roku 1852 Barrande přišel ještě s jednou modifikací - Arionellus, ale to je již dnes pouhým synonymem validního pojmenování rodu Agraulos. Další peripetie nastaly se samotným druhovým pojmenováním ceticephala, archaicky ceticephalus, ale toho se blíže dotkneme níže v popisu.

Agraulos ceticephala (známější pod jménem Agraulos ceticephalus, což je synonymum stejného názvu) je drobný, ptychopariidní, 1 - 2 cm velký trilobit s nevýrazně morfologicky členěným hlavovým štítem, který je daleko větší než pygidium. Je protáhle parabolického tvaru s krátkou, oválnou glabelou. Ta je poměrně malá, její celková délka nedosahuje ani do poloviny délky kranidia bez okcipitálního ostnu. Na ní jsou 3 - 4 páry mělkých glabelárních rýh. Směrem dopředu se zužuje, vpředu je tupě zaoblená. V přední části cephalonu je patrný široký plochý lem (kranidiální). Lícní švy probíhají téměř rovnoběžně s osou hlavy. Oči jsou malé, opatřené oční lištou a umístěné daleko od glabely. Trup je složen ze 16 článků s výrazně vyklenutou osní částí. Směrem dozadu se šířka trupu nápadně zužuje. Velmi malé pygidium je tvořeno nápadně vyklenutou osou s pouze jediným článkem a ve velmi málo případech je zachováno, často je podtočeno a ukryto v kameni. Hypostom (spodní čelist) má oválnou střední část a dovnitř prohnuté postranní okraje. Mladší jedinci tohoto druhu jsou až nápadně podobní mláďatům druhu Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895) †, až na to, že nemají tak hranatou glabelu. Meraspidní stadia obou druhů jsou téměř nerozlišitelná. Díky této podobnosti Barrande (1852) vyobrazil pod tímto druhovým označením řadu nedospělých jedinců (tab. 10, obr. 1, 2, 3, 4), které ale náležejí právě pod druh Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895) †. J. Barrande považoval oba druhy za jeden druh. Tomuto pojetí se nebránil ani Pompeckj (1895), ač se nikdy důsledněji druhem A. ceticephala nezabýval.(Šnajdr, 1958).

V nejbližším okolí Skryjí na lokalitách Luh, Plazy nebo Karáskova rokle je nejběžněji se vyskytujícím druhem, od kterého lze poměrně hojně nalézt i úplné krunýře. Vyhlášeným nalezištěm byla svého času dnes již zaniklá lokalita Plazy-Ráčkárna, nazvaná právě podle hojného výskytu celých exemplářů tohoto druhu trilobita (lidově ráčka). Je příbuzný trilobita Litavkaspis rejkoviencis, kterého nalézáme na Jinecku (Rejkovice) v zónách Eccaparadoxides pusillus. Barrandovými skalníky byl lidově nazýván Velečák Skrejský. Velmi hojný skryjský trilobit, který často tvoří lumachely (nahromadění exuvií - svleček). Tento jeho "velepočetný" výskyt zřejmě vysvětluje i etymologii lidového názvu.
Jméno trilobita Agraulos by se dalo interpretovat jako odkaz na jednu ze tří dcer mýtického Athénského krále Kekropa I. a jeho ženy Aglaury, která se jmenovala Agraulos, někdy též Aglauros. Není to vůbec neobvyklé. Podobně jako dostávají například planety své názvy podle mytologických bytostí, bohů a příběhů, mnoho názvů vyhynulých živočichů se též odkazuje na antickou mytologii. Agraulos je také synonymum pro řeckou vesničanku nebo také pro druh venkovské flétny. "Agraulos byla Athenská princezna. Její sestru Herse (viz Herse neubergii = Solenopleurina tyrovicensis) miloval bůh Merkur a žárlivá Agraulos mu bránila vstoupit do jejich domu. Tak ji ve zlosti proměnil v kámen. Tahle legenda má k paleontologii blízko." Citace F. Hartl
Jinak k diskuzi zdali ceticephala nebo ceticephalus, tak zvítězila ceticephala právě pro to, že Agraulos je ona, nikoli on. Mimochodem ceticephala znamená něco jako velrybí hlava.

Tito malí trilobiti, kteří většinu svého života trávili hrabáním v mořském bahně, jsou typickými zástupci skryjské kambrické fauny. Žlutooranžové zbarvení je způsobeno vrstvičkou minerálů (oxidů a hydroxidů železa), které se vysráželi na povrchu zkamenělin v průběhu fosilizace. Nálezy odpovídají kambrickému stupni Drumian (cca. 503 - 506, 5 milionů let). 

Mimochodem i u tohoto trilobita rozeznáváme výrazně širší a užší variantu. Podle nejnovějších výzkumů jde u širší varianty o samici a u užší o samce. Co se našich nálezů týče, máme zde publikovány obě variety, tak si sami zkuste rozpoznat samičku či samečka. Na něco podobného jsme narazili zde - https://fossil-alma-silur-tmoproe.webnode.cz/ u trilobita Aulacopleura konincki. Ve skutečnosti se to netýká jenom těchto dvou druhů trilobitů, ale na podobné znaky bychom narazili snad u všech řádů trilobitů.

Vědecké názvy
Agraulos ceticephala (Barrande, 1846)† - u nás se vyskytuje v lokalitách skryjsko-týřovického kambria, loc. Týřovice /Pod trním, Karáskova rokle, Pod hruškou, Týřovice - lůmek, Studená hora/, Skryje /Luh, Na plazech/, Dlouhá hora, Buchava
Benoitia agraulosa (Wang & Wang, 1991)
Agraulos ceticephalus (Barrande, 1846) = Agraulos ceticephala (Barrande, 1846) †
Agraulos lobulosus Hawle & Corda, 1847 = Agraulos ceticephala (Barrande, 1846) †
Agraulos carinatus Hawle & Corda, 1847 = Agraulos ceticephala (Barrande, 1846) †
Agraulos delphinocephalus Hawle & Corda, 1847 = Agraulos ceticephala (Barrande, 1846) †
Agraulos spinosus Pompeckj, 1895 = Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895) †
Agraulos porosus Hawle & Corda, 1847 = Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895) †

Vědecká synonyma
Agraulos carinatus Hawle & Corda, 1847
Agraulos ceticephalus (Barrande, 1846)
Agraulos delphinocephalus Hawle & Corda, 1847
Agraulos lobulosus Hawle & Corda, 1847
Arionellus ceticephalus Barrande, 1846

• Brunswickia prantli (Růžička, 1944)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Ptychopariidae Matthew, 1887 †, rod: Brunswickia Howell, 1937 †, podrod: Jincella Šnajdr, 1957 †, druh: Brunswickia prantli (Růžička, 1944) †.  

Vzácnější ptychopariidní trilobit známý spíše pod svým synonymickým jménem Jincella prantli (Růžička, 1944), je stále takovým menším oříškem. Původně byl vědci řazen do čeledi Solenopleuridae Angelin, 1854 †, nyní je mnohými řazen spíše do čeledi Ptychopariidae Matthew, 1887 †. Přesto v roce 2022, v časopisu Geodiversitas (Publications scientifiques du Muséum national d'Histoire naturelle, Paris, 2022, ISSN (imprimé / print) : 1280-9659/ ISSN (électronique / electronic) : 1638-9395), pojednávající o biostratigrafii a taxonomii polymeridních trilobitů ze souvrství Manuels River v Kanadě se autoři Tanja Unger, Anne Hildebrand, Wolfgang Stinnesbeck a Gregor Austermann klaní u rodu Jincella (str. 1060) k příslušnosti do čeledi Solenopleuridae Angelin, 1854 †.

Vědecká synonyma
Jincella prantli (Růžička, 1944)
Solenopleura prantli Růžička, 1946

• Conocoryphe atlanta Šnajdr, 1982

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Conocoryphidae Angelin, 1854 †, rod: Conocoryphe Hawle & Corda, 1847 †, druh: Conocoryphe atlanta Šnajdr, 1982 †. 

Níže je zajímavý nález kompletního jedince druhu Conocoryphe atlanta Šnajdr, 1982 †, posazeného na části kranidia trilobita Hydrocephalus carens (Barrande, 1846) †. To měří 33 mm (sag). Fosilie není zabarvena limonitovým povlakem, který je tak charakteristický pro Skryjské nálezy, což jej činí také zajímavým. Nález pochází z Dlouhé hory z roku 2025.

Vědecká synonyma
Conocoryphe sulzeri atlanta Šnajdr, 1982

• Conocoryphe gerlinda Šnajdr, 1982

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Conocoryphidae Angelin, 1854 †, rod: Conocoryphe Hawle & Corda, 1847 †, druh: Conocoryphe gerlinda Šnajdr, 1982 †.

Conocoryphe gerlinda je slepý, v průměru 6 - 8 cm velký trilobit. Jeho krunýř je vejčitého tvaru a převážná část je zdobena krátkými dutými ostny. Hlavový štít má půlkruhovitý tvar. Trup je složen ze 14 trupových článků. Pygidium je lichoběžníkovité a morfologicky ostře členěné. Je hojným druhem nalézaným ve skryjských břidlicích, což spolu s jeho slepotou svědčí o tom, že žil na dně moře a prohrabával se bahnem. V podstatě jde o vědecké synonymum Conocoryphe cirina z Jineckého kambria. Téměř totožná morfologie, jemná granulace a mnohé jiné fylogenetické znaky tomu nasvědčují. Není vyloučeno, že jemná granulace byla, spíše než obranným mechanizmem, určitými receptory k hledání potravy. Tzv. "duté" ostny byly nejspíše vybaveny centrálním nervovým systémem, jež se nám nedochoval a které slepému členovci napomáhali ve shánění drobné potravy, či ho varovali před útokem predátora, ovšem stěží jej před predátorem uchránili, což mohl být i větší, dravý trilobit. Tomu by nasvědčovaly mnohé nálezy krunýřů těchto trilobitů, na kterých jsou patrny stopy po útocích predátorů. Barrandovi skalníci tohoto trilobita nazývali korunáč ze Skrej. Výrazná preglabelární lišta na předním okraji hlavového štítu připomíná plesovou korunku do vlasů (diadém). Název Conocoryphe odkazuje k latinskému slovu cono, což znamená kužel, který zřejmě upomíná na charakteristický tvar glabely. Nutno upozornit, že nálezy izolovaných hlaviček těchto trilobitů byly a stále jsou nejběžnější.

Barrande nejprve tyto trilobity pojmenoval roku 1852 Conocephalites. Nahradil jím název Conocephalus, který pro tuto čeleď zavedl Zenker již roku 1833, neboť název Conocephalus byl již v té době obsazen jako pojmenování lučního koníka Thunbergem roku 1815. Nakonec ale Barrande ustoupil od svého pojmenování staršímu a tedy validnímu názvu, který zavedli Hawle & Corda již roku 1847.

Vědecká synonyma
Conocoryphe cirina Šnajdr, 1982
Conocoryphe sulzeri cirina Šnajdr, 1982

Vědecká synonyma rodu
Conocephalites Barrande, 1852
Conocephalus Zenker, 1833
Couloumania Thoral, 1946

• Ctenocephalus coronatus (Barrande, 1846)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Conocoryphidae Angelin, 1854 †, rod: Ctenocephalus Hawle & Corda, 1847 †, podrod: Ctenocephalus Hawle & Corda, 1847 †, druh: Ctenocephalus coronatus (Barrande, 1846) †.

Ctenocephalus coronatus byl drobný, slepý, na povrchu jemně granulovaný, 2 - 3 cm velký trilobit. Krunýř má protáhle vejčitý tvar a je morfologicky ostře členěný. Hlavový štít je silně vyklenutý, opatřen zvláštní hranou, kopírující tvar cephalonu. Na volných lících jsou nápadné dlouhé lícní trny. Trup je složen z 15 trupových článků. Pygidium je malé, značně širší než delší, osa jen s jedním prstencem a po jednom žebru na postranních lalocích. Hypostom (spodní čelist) není znám v příznivém zachování, i když byl nalezen v mnoha exemplářích. Dle všeho se však nijak zvlášť neliší od hypostomu druhu Conocoryphe sulzeri. Tomuto zjištění by odpovídal i další charakteristický znak, který je typický pro některé primitivnější formy trilobitů (např. právě pro rod Conocoryphe), že hypostom nepřiléhal přímo k rostru. Zatímco u většiny tehdejších, zvláště ale mladších trilobitů hypostom k rostru dokonale přiléhal a kopíroval jeho tvar, u Ctenocephala byl oddělen (dle Šnajdra snad nějakou blánou) a nalézal se pod glabelou.
Svého času se tento druh masově nalézal na lokalitě Dlouhá hora u Skryjí. Nalézt jeho úplné krunýře je však dnes již poměrně vzácností. Nalézá se v Eccaparadoxidových břidlicích skryjsko-týřovického kambria, zvláště ve vyšších polohách. Je vzdálenějším příbuzným trilobita Conocoryphe nebo např. Ptychoparia.

Výskyt: Pod hruškou, určité části Karáskovy rokle, Pod trním, Luh, Skryje - Plazy, Dlouhá hora, Jince? - muzejní sběry, u kterých však scházejí bližší geografické specifikace. Ze světa známe tento druh z Francie (Montagne Noire), Německa (Frankenwald), Severní Ameriky (Newfoundland) a Anglie. Název trilobita Ctenocephalus pochází z řečtiny a dal by se interpretovat jako úzká hlava. To samozřejmě není pravda, spíše to odkazuje na výrazný a ostrý lem kolem cephalonu, který opticky hlavu zužuje. Budiž. Již na jiném místě naší webové prezentace jsme psali, že paleontologové, až na světlé výjimky, obecně neoplývají básnickým střevem. Často jsou názvy popisně věcné, občas jsou vtipné, málo kdy však poetické.

Pod textem je nález tlakem zdeformovaného velkého jedince z Karáskovy rokle (18 mm sagitálně), který by v nataženém stavu měřil cca 35 mm.

Určitá skupina vědců (Fortey & Hughes, 1998) se domnívá, že nápadný, baňatě vypoulený výběžek v přední části tohoto trilobita mohl sloužit jako vak pro nošení vajíček potomků. Podobně, jako to mají dnes např. někteří pavouci nebo štíři. Je to však velmi diskutabilní a spekulativní, jelikož se žádný "vak" s vajíčky doposud nenašel. Zůstává tak prozatím otázkou, k čemu mohl sloužit. Snad nějaký receptor, či regulátor.

Vědecká synonyma
Conocephalites coronatus Barrande, 1846
Conocoryphe coronatus (Barrande, 1846)
Ctenocephalus barrandii Hawle & Corda, 1847

• Ellipsocephalus cf. hoffi (Schlotheim, 1823)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea Lin 1990 †, čeleď: Ellipsocephalidae Matthew, 1887 †, rod: Ellipsocephalus Zenker, 1833 †, druh: Ellipsocephalus cf. hoffi (Schlotheim, 1823) †. 

• Germaropyge germari (Barrande, 1852)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea Lin 1990 †, čeleď: Ellipsocephalidae Matthew, 1887 †, rod: Germaropyge Šnajdr, 1957 †, druh: Germaropyge germari (Barrande, 1852) †. 

Blízký příbuzný běžného trilobita z jineckého souvrství Ellipsocephalus hoffi, jež byl však v průměru délky těla drobnější. Dokonce byl původně tímto názvem, tedy Ellipsocephalus germari Barrande, 1852 označován Barrandem, který jej poprvé rozpoznal, stručně popsal a vyobrazil. Ten měl přitom k dispozici pouze několik ojedinělých a nepříznivě zachovalých jedinců (podobně asi jako my) ze spodnějších poloh skryjských břidlic. Druh přitom srovnával právě hlavně s druhem Ellipsocephalus hoffi, od něhož, se dle Barranda liší hlavně vyšším počtem trupových článků.
Teprve později byla objevena lokalita "Pod trním", kterou Barrande neznal a která proslula až masovými nálezy kompletních jedinců druhu Germaropyge germari (Barrande, 1852) †. Nutno podotknout, že lokalita má své nejlepší roky za sebou a je poměrně vytěžená. Nálezy trilobita Germaropyge germari jsou odtud často hůře zachované. Je to dáno tím, že jsou vázány na poměrně tenkou, rychle se vyklidňující polohu drobového pískovce ve spodních polohách skryjských vrstev buchavského souvrství, které nedovolují jemnější zachování fosilií.
Trup je tvořen 14 články (jen pro srovnání, trup trilobita Ellipsocephalus hoffi je tvořen 12 články), pygidium malé, mnohdy nezachovalé nebo podtočené v kameni. Cephalon velký, opatřený baňatou glabelou, sahající až k hlavovému lemu. Preglabelární pole je dosti široké, volné líce opatřeny poměrně mohutnými trny. Trilobit měl drobné oči právě na hranici lícních švů. Jelikož životaschopným zachováním těchto trilobitů trpí ty nejdrobnější části trilobita (což jsou právě pygidia a volné líce), mnohdy tak trojlaločnatec vypadá, jako slepá homole.

Vědecká synonyma
Ellipsocephalus germari Barrande, 1852
Protypus bohemicus Pompeckj, 1895

• Lobocephalina emmrichi (Barrande, 1846)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Mathew, 1888 †, čeleď: Ptychopariidae Matthew, 1887 †, rod: Lobocephalina Růžička, 1940 †, druh: Lobocephalina emmrichi (Barrande, 1846) †. 

Méně hojný druh trilobita, vyskytující se jak ve skryjském, tak jineckém kambriu. Tento trilobit je též nazýván zastaralejším pojmenováním Conokephalina ale má i další vědecká synonyma. Jedním z nich je např. i Ptychoparia marginata, jehož původcem je Pompeckj (1895). Lobocephalina emmrichi (Barrande, 1846) je 3-4 cm velký trilobit. Krunýř tvoří oválný obrys. Hlavový štít má vzdáleně hruškovitý tvar. Oči jsou velké, obloukovitě vyklenuté. Trup je složen ze 14 trupových článků. Pygidium je krátké, ale široké s nápadně vyklenutou osou.
Je "běžným" druhem jak ve skryjských břidlicích, tak i pískovcích. Úplné krunýře jsou však velkou vzácností, a to jak v jineckém, tak skryjsko-týřovickém kambriu. Na jinecku se dnes stále dají najít, při troše štěstí obstojné exempláře, na skryjsku je to ale již podstatně horší. Jsme rádi, že jej máme zastoupeného ve sbírce, potažmo, když lokalita Slapnický mlýn dnes de facto již neexistuje.
Řadíme jej do řádu Ptychopariiida, což je vlastně řád zcela umělý a jeden z nejproblematičtějších. Do tohoto řádu je zahrnuta velká skupina trilobitů, kteří se do jisté míry vymykají řádům jiným a díky řadě sekundárních znaků je defacto nelze zařadit do řádů zavedenějších skupin trilobitů. Nález sám pochází ze staré sbírky a nalezen byl s největší pravděpodobností na lokalitě Buchava – Slapnický mlýn.

Nález má odplavené volné líce. Jde tudíž beze sporu o svleček krunýře vzniklý při růstu trilobita. Mezi nejelementárnější znaky svlečků patří především absence volných líc, odplavený (i mírně) cephalon trilobita - takto odplavený cephalon může mít a často má zachovalé volné líce. V neposlední řadě je typickým příkladem svlečků i odplavené pygidium, či jeho úplná nepřítomnost. Předpokládá se, že se trilobit svlékal v oblasti týlního prstence, tedy na hranici cephalonu a trupu. Tudy se klubal při růstu z menšího krunýře. Při tomto svlékání, kterému říkáme ekdyze mohlo zcela běžně docházet ke ztrátě volných líc či pygidia.  

Vědecká synonyma
Conocephalites emmrichi Barrande, 1846
Conokephalina emmrichi (Barrande, 1846)
Lobocephalina carinata Růžička, 1940
Lobocephalus cylindricus Růžička, 1940
Lobocephalus latifrons Růžička, 1940
Ptychoparia marginata Pompeckj, 1895

• Mikaparia mutica (Hawle & Corda, 1847)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Matthew, 1887 †, čeleď: Ptychopariidae Matthew, 1887 †, rod: Mikaparia Kordule, 2006 †, druh: Mikaparia mutica (Hawle & Corda, 1847) †.

Rod Mikaparia se vyskytuje v příbramsko-jinecké i skryjsko-týřovické pánvi, ale jednotlivé druhy vykazují odlišné stratigrafické rozšíření. Mikaparia mutica je omezena na svrchní polovinu zóny Eccaparadoxides pusillus ve skryjsko-týřovické pánvi, zatímco Mikaparia milena se vyskytuje zřídka ve spodních dvou třetinách jineckého souvrství příbramsko-jinecké oblasti, ale stává se hojnou v zóně Paradoxides gracilis (blíže Kordule, 2006). Podle Korduleho (2006) některá pygidia Mikaparia mutica mají osm axiálních prstenců, místo obvyklých sedmi. Kordule (2006) to vysvětluje fenotypovou variabilitou, což je poněkud zvláštní vysvětlení. Fenotyp je souhrn všech pozorovatelných vlastností živočicha, např. zahrnuje jak viditelné rysy (barva očí, výška - u člověka), tak i fyziologické či biochemické vlastnosti (krevní skupina, nemoc atp.). 
Typovou lokalitou je zaniklá lokalita Týřovice "Pod hruškou", buchavské souvrství. Vyskytuje se na lokalitách Studená hora u Týřovic, Luh a Plazy u Skryjí, Dlouhá hora, Dubinky a Buchava.

Vědecká synonyma
Conocoryphe mutica Hawle & Corda, 1847
Ptychoparia mutica (Hawle & Corda, 1847)
Ptychoparia tenuis Pompeckj, 1895
Ptychoparia striata tenuis Pompeckij, 1895
Conocephalites striatus tenuis (Emmrich, 1839)

• Ptychoparia dubinka Kordule, 2006

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Matthew, 1887 †, čeleď: Ptychopariidae Matthew, 1887 †, rod: Ptychoparia Hawle & Corda, 1847 †, druh: Ptychoparia dubinka Kordule, 2006 †. 

Ptychoparia dubinka je poměrně nedávno popsaný trilobit ze Skryjské oblasti, ze spodní části zóny Eccaparadoxides pusillus. V roce 1999 jej popsal V. Kordule. Ještě Šnajdr jej v publikaci Trilobiti českého středního kambria z roku 1956 popisoval jako Ptychoparia striata. To, že jej Šnajdr ztotožnil s nálezy druhu P. striata z jinecké části kambrické pánve, aniž by tušil, že díky amatérskému sběrateli Kordulemu, který rozpoznal divergenci nejenom ve stratigrafii, ale zvláště v rozdílných znacích na jím skvěle zachovalých nalezených exemplářích, se druh striata rázem rozsypal a rozštěpil. Tam, kde byl Šnajdr přesný a důsledný, tak zde zrovna, jakoby ne. Rod Ptychoparia se díky Vratislavu Kordule štěpí na validní rody Ptychoparia a Mikaparia.
Výskyt; Studená hora u Týřovic, JV svah vrchu Mileč, Pod trním, svahy Dlouhé hory, Dubinky, Podmokelský mlýn, vrch Lípa, Mlečice a Biskoupky. 

• Ptychoparioides henkli Kordule, 2006

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Matthew, 1887 †, čeleď: Ptychopariidae Matthew, 1887 †, rod: Ptychoparioides Růžička, 1940 †, druh: Ptychoparioides henkli Kordule, 2006 †. 

• Sao hirsuta (Barrande, 1846)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Matthew, 1887 †, čeleď: Solenopleuridae Angelin, 1854 †, rod: Sao Barrande, 1846 †, druh: Sao hirsuta Barrande, 1846 †. 

Solenopleuridní trilobit Sao hirsuta Barrande, 1846 je známý ze sedimentů "středního" kambria České Republiky, Německa a Španělska. Sao hirsuta je v průměru 2-3 cm velký trilobit (gerontičtí jedinci kol. 4 cm), jehož krunýř je nápadně hustě pokryt drobnými zrnky a kuželovitými ostny. Snad proto připadal nejenom odborníkům, ale i českým skalníkům, jakoby osrstěný a tak ho paleontologové nazvali "hirsutus", což latinsky znamená ježatý, a skalníci mu říkali "chlupáček skryjský". Je zajímavý také tím, že na něm v roce 1852 Joachim Barrande jako na prvním trilobitovi na světě podrobně popsal ontogenetický vývoj (Barrande, 1852) od larválního stádia až po dospělého jedince a to z nedaleké legendární, ale dnes již zaniklé lokality Pod hruškou.

Popis trilobita Sao hirsuta podle Šnajdra (1958): "Hlavový krunýř je polokruhovitý. Glabela má protáhlý lichoběžníkovitý obrys, směrem dopředu se zužuje. Na glabele jsou vyvinuty tři páry hlubokých glabelárních rýh, které probíhají napříč celou glabelou a spolu s mediální hlubokou rýhou vytvářejí na glabele výrazné postranní glabelární laloky. Na týlním prstenci je umístěn výrazný trn. Preglabelární pole je vyvinuto jako hluboká deprese. Pevné líce jsou klenuté s výraznými silně vyklenutými palpebrálními laloky a očními lištami. Podél frontálního okraje kranidia probíhá klenutý lem, který přechází do stran na volné líce. Lícní švy jsou solenopleuridního typu. Volné líce jsou úzké, s krátkým lícním trnem. Rostrum je obdélníkovité. Na hypostomu vyniká klenutý vejčitý střední lalok, zaoblená přední křidélka a dosti široký zadní lalok a postranní okraje hypostomu, které jsou dosti klenuté. Trup je složen ze sedmnácti článků. Na každém osním prstenci je vyvinut dosti dlouhý, šikmo nazad ukloněný mediální trn. Pygidium je malé se širokou osou, která dosahuje až k zadnímu okraji pygidia. Je na ní vyvinut jeden prstenec, zadní část osy je nečleněná. Na postranních pygidiálních lalocích je vyvinuto po jednom žebru. Všechny morfologické elevace na svrchní straně krunýře jsou zdobeny velkými dutými ostny, jejichž osa je kolmá na krunýř. Tyto ostny jsou vyvinuty zejména na hlavovém štítu."

"Velký počet synonym (viz. níže) pro druh Sao hirsuta je způsobený především prací Hawle a Cordy (1847), kteří označovali jeho jednotlivá vývojová stádia jako samostatné rody/druhy. Kritické zhodnocení tohoto omylu publikoval již Barrande (1852). Šnajdr (1958) přiřadil jednotlivé, Hawle a Cordou (1847) stanovené rody/druhy ke konkrétním ontogenetickým stádiím".
Bc. Lukáš Laibl  

Vědecká synonyma
Acanthocnemis glabra Hawle & Corda, 1847
Acanthocnemis verrucosa Hawle & Corda, 1847
Acanthogramma speciosa Hawle & Corda, 1847
Acanthogramma verruculosa Hawle & Corda, 1847
Crithias minima Hawle & Corda, 1847
Ellipsocephalus nanus Barrande, 1846
Endogramma salmii Hawle & Corda, 1847
Enneacnemis herschelii Hawle & Corda, 1847
Goniacanthus abbreviatus Hawle & Corda, 1847
Goniacanthus partschii Hawle & Corda, 1847

• Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895)

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ellipsocephaloidea Lin 1990 †, čeleď: Agraulidae Raymond, 1913 †, rod: Skreiaspis Růžička, 1944 †, druh: Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895) †. 

Druh Skreiaspis spinosa (Pompeckj, 1895) † je velmi podobný jinému trilobitu Agraulos ceticephala (Barrande, 1846) † a jsou snadno zaměnitelní. Oba druhy totiž náleží do čeledi Agraulidae Raymond, 1913 †, což je činí vcelku blízkými příbuznými. Skreiaspis však má ve přední části cephalonu užší kranidiální lem a výraznější přítomnost očí. Glabela má vcelku čtyřúhelníkový tvar, u mladých jedinců je tento tvar zřetelnější, než u straších. Na glabele jsou vyvinuty čtyři páry mělkých glabelárních rýh. Okcipitální prstenec je klenutý a po celém svém okraji vybíhá v plochý, rychle se zužující dutý trn. Tyto trny jsou vidět na hlavičkách (fotografie pod popisem), u kompletních jedinců se málokdy zachová a díky malé velikosti trilobitů a křehkosti limonitového otisku je často odlomen. Trup je složen ze 14 článků a byl velmi pravděpodobně, minimálně v axiální části opatřen jemnou trnovou "armaturou" po celé délce trupu. Pygidium je drobné, podobné, jako u druhu Agraulos ceticephala (Barrande, 1846) †.  

Jeho rodové jméno je odvozeno od názvu obce Skryje (Skrei = Skryje, Aspis = štít, spinosa = trnitý, takže něco jako Skryjský ostnitý štít, zřejmě kvůli nápadnému trnu právě na okcipitálním prstenci). Aspis byl starořecký/Makedonský lehký válečný štít z období helénismu (4. století př. n. l.).
Skreiaspis spinosa je trilobit, který žil na dně mělkého moře, kde pomalu lezl a požíral odumřelé organické zbytky jiných živočichů např. velkých hyolitů, v jejichž společnosti je často nalézán, např. Maxilites maximus (Barrande, 1867) †.
Do roku 1998 býval tento druh ve znaku obce Skryje, v současnosti jej snad nahradili druhem Hydrocephalus carens, jestli se nepleteme. Je to typický trilobit buchavského souvrství, ale vyskytuje se i v souvrství jineckém (opět zóna trilobita Eccaparadoxides pusillus), v okolí obce Rejkovice. Z naší zkušenosti, která ale není nikterak velká, se v okolí Rejkovic (jinecké souvrství) nenalézá až tak často, jako v souvrství buchavském, ale zase, když už se poštěstí je méně hojný ve fragmentálních svlečcích. Častěji se nám v okolí Rejkovic podařilo najít i kompletnější exempláře v různých postmortálních pozicích. Tyto nálezy byly ale vždy vázány na tenkou vrstvu drobových pískovců. Vždy jsou ale tyto nálezy vázány na biozónu s trilobitem Eccaparadoxides pusillus.

Vědecká synonyma
Agraulos porosus Hawle & Corda, 1847
Agraulos spinosus Pompeckj, 1895
Ellipsocephalus tumidus Barrande, 1846
Skreiaspis spinosus (Pompeckj, 1895)
Skrejaspis spinosus - synonymum vzniklé chybou v názvu

• Solenopleurina tyrovicensis Růžička, 1938

Řád: Ptychopariida Swinnerton, 1915 †, podřád: Ptychopariina Richter, 1932 †, nadčeleď: Ptychoparioidea Matthew, 1887 †, čeleď: Solenopleuridae Angelin, 1854 †, rod: Solenopleurina Růžička, 1938 †, druh: Solenopleurina tyrovicensis Růžička, 1938 †. 

Malý, poměrně vzácný (co se týče nálezů kompletních jedinců) ptychopariidní trilobit, který patří do stejné čeledi jako Sao hirsuta (chlupáček) ze Skryjí. Oba zástupci trilobitů obývali spíše hlubší mořské prostředí. Tento druh, ačkoliv se ve skryjských vrstvách vyskytuje ve fragmentech poměrně hojně, byl bezpečně rozpoznán Růžičkou poměrně pozdě (1938). 

U nás se vyskytuje ve vyšších polohách jineckého i skryjsko-týřovického souvrství zóny Eccaparadoxides pusillus. Ve skryjsko-týřovické oblasti v souvrství šedozelených skryjských břidlic a to na lokalitách Týřovice - Pod hruškou, Skryje - Plazy, Skryje - Luh, Dlouhá hora, Buchava, Mlečice. V oblasti jinecké na lokalitách Jince - Vinice, Rejkovice - Ve žlutých.

Glabela má zhruba lichoběžníkovitý tvar. Směrem dopředu se zužuje, její frontální okraj je zaoblený. Na glabele jsou vyvinuty čtyři páry zřetelných glabelárních rýh. Týlní rýha je široká a hluboce zaříznutá. Týlní prstenec se vprostřed rozšiřuje a směrem nazad vybíhá v úzký a dlouhý dutý trn, ukloněný šikmo vzhůru. Lícní švy mají solenopleuridní průběh. Oči jsou poměrně velké, umístěné v polovině délky hlavového štítu. Mají výrazné oční lišty. Volné líce jsou malé. Svrchní strana hlavového štítu je zdobena drobnou hustou granulací. Trup je složen ze 14 článků. Osní prstence jsou výrazně klenuté, uprostřed každého z nich je vyvinut mediální, šikmo nazad ukloněný osten. Délka těchto ostnů se směrem nazad zmenšuje. Pygidium je velmi malé, podstatně širší než delší. Při dorzálním pohledu má zhruba trojúhelníkovitý tvar. Pygidiální osa je silně klenutá a nedosahuje k zadnímu okraji pygidia. Jsou na ní slabě naznačeny dva prstence. Celý krunýř je zdoben jemnou granulací.  

Vědecká synonyma
Herse neubergi (Hawle & Corda, 1847)
Herse tyrovicensis (Růžička, 1938)